OVERCLOCKING (OC), česky přetaktování, je počítač na steroidech, navyšování výkonu "zdarma".
Přetaktování samotný se ale za léta dost změnilo a moderně na něj koukám jinak, než v jeho zlatý éře circa 2010.
Rád zvědavce navedu a vysvětlim o čem je ten humbuk okolo týhle zajímavý disciplíny a jaký má místo v mejch sestavách.
 
+ ⬇ Dole odkazy na DOWNLOAD mnou přizpůsobenýho MSI Afterburneru a dalších šikovnejch aplikací.
 
O co teda jde? Je to změna hodnot nad základní specifikaci z výroby. Zní to jako španělská vesnice? Obnáší to předevšim změnu frekvence (zhruba čti jako výkon), napětí (kolik šťávy tam pošleš) a dalších parametrů - to všechno na jinou, než základní hodnotu z výroby, takzvanou specifikaci. Klíčový slovo je "základní", protože každej hardware jde z fabriky do světa připravenej na "to nejhorší", respektive musí mít jistou rezervu a standardizovaný parametry, aby výkon všem zákazníkům plus-mínus odpovídal slibům. 
 
Zvýšení výkonu jednoduchym naklikánim vyšších hodnot zní fajn, ne?
 
Přetaktování už ale taky neni to, co dávno bejvalo a rozhodně neni tak přímočarý a jednoduchý. Nedá se z něho těžit tolik hrubě využitelnýho výkonu, většinou to je už pod 10%. Ze součástek nikdy nemačkám maximum, protože pro dlouhodobý používání to nemá z mýho pohledu praktickej smysl. U stropu schopností každýho čipu se totiž energetický ztráty zvyšujou exponenciálně. Vždy tedy hledám tuhle hranici, kde nastává zákon snižujících se výnosů (diminishing returns), kdy za každej hertz navíc platíte neúměrně vyšším napětím. S tim příchází vyšší spotřeba, s tou zas vyšší teploty, ty zvyšujou nároky na chlazení, tedy i hluk a při špatnym nastavení eventuálně horší stabilita nebo funkčnost. Vznikaj tu tedy opravněný obavy o životnost čipů a i proto tolik vyzdvihuju důležitost chladičů, ventilátorů, účinnosti zdrojů a napájecích kaskád a jejich nastaveníkterá je samozřejmě neméně podstatná i u běhu počítače na jeho základních parametrech.
 
Taktuje se předevšim grafická karta (a její paměti VRAM), procesor a taky paměti RAM (bohužel často zapomenutý). Princip je vcelku blízkej tomu, když si chcete "načipovat" řídící jednotku motoru v autě. Konzervativnější nastavení z výroby jde více či méně upravovat podle využití potenciálu konkrétního aparátu. V závislosti na tom jak se bere ohled na zbytek systému auta, to potom může skončit velmi výhodnym zvýšenim výkonu, vyladěnim z výroby přiškrcený křivky krouťáku, následný zvýšení efektivity spalování nebo dokonce snížení spotřeby. A nebo se to taky dá úplně pokonit. Záleží, kdo na to šáhne.
 
Je tady proto spousta způsobů, jak se k taktování postavit. Někdo to dělá jako vášeň, hobby, pořádaj se v tom velký akce, dokonce mistrovství. Spousta lidí v něm taky bohužel vidí prostě a jenom výkon navíc zdarma a snažej se z křemíku vymáčknout co to jde, takže hledaj tu nejjednodušší cestu, nejvyšší možnou hranici, kterou jim čip povolí, zvyšujou napětí dokud systém nepadá, hodí na to gigantickýho hlučnýho vodníka a maj z toho dobrej pocit. Tyhle praktiky ale podle mýho nepatřej do běžný mašiny a tuhle disciplínu to rozhodně nezpopularizuje, proto se snažim dostat někam do středu, kdy z toho benefituju já i zákazník a chci aby ladění mělo praktickou hodnotu. Vzhledem k tomu, že z prostýho přetaktování se už dneska nedá dostat třetina, někdy i polovina výkonu navíc jako dávno, tak ani nemá cenu mačkat z křemíku co to jde. Bohužel zlatý časy, kdy se s levnym Core 2 Duem člověk mohl dostat na výkon dvojnásobně dražšího modelu jsou už pryč a kvůli nastavení trhu se už pravděpodobně nikdy nevrátěj.
 
U taktování proto obecně vidim novodobě jinej přístup, jeho odnoš, která zatim neni moc popularizovaná, zato si myslim že mnohem víc funkčně přínosná, kdy za kousek času přínáší jenom výhody - takzvanej undervolting.
 
UNDERVOLTING
 
Zatimco u přetaktování je klíčová přípona pře, která napovídá, že se bude navyšovat frekvence i napětí přes základní hranici, tak undervolting, neboli podpětí, nechává frekvenci většinou podle specifikace, ale snižuje napětí. Snižuje zátěž na napájecí kaskádu, tim i spotřebu, bzučení cívek a zbytkový teplo při zachování výkonu. Pro někoho tedy až možná překvapivě řečeno - když na to jdete dobře, životnost hardwaru můžete paradoxně zvýšit změnou parametrů mimo tovární specifikaci. Společně s tim když je majitel obeznámenej o změnách ve svym stroji a občas pro zvědavost sleduje teploty a životní funkce celku, vytváří to větší spříznění a povědomí o tom, jak mu komp funguje.
 
S každou novou architekturou příjdou v podstatě nový pravidla pro přetaktování, zvlášť když všechny moderní čipy si řídej parametry několikrát za sekundu. Vzhledem k tomu, že z výrobní linky padaj různý kousky procesorů stejnýho tipu, AMD nemá čas na to každej kus dlouhodobě testovat. Řeší to tak, že všem procesorům skrz BIOS nastaví výrobce desky takzvaný VID – neboli identifikátor napětí, je to hodnota napětí, na kterou v podstatě každej čip z řad Ryzen 2000, kterej kdy vyjel z výrobní linky a deska AM4 na něj dělaná, spolehlivě rozjede určitou frekvenci. Je to takovej standard, kterym firma zaručí stabilitu a kompatibilitu každýho kousku na trhu. Tady ale právě nastává krása taktování s komplexnějšim přístupem. Vzhledem k tomu, že každej kousek je trochu jinak povedenej, vytříděnej, skrejvá každej kus taky určitej potenciál. Řiká se tomu křemíková loterie (silicon lottery). A to ne jen v maximálním taktu, ale i právě v efektivitě základních taktů, poměru napětí vůči frekvenci, o čemž se moc nemluví.
 
Tady nastupuje můj individuální přístup, kdy až já si s hotovou sestavou můžu dovolit tyhle parametry přesně donastavit a hledat, jak velkej potenciál konkétní kus skrejvá. Jak asi spousta ví, tohle je naprosto běžná povaha všech produktů z výroby a vzhledem k rychlosti produkce spotřebního zboží tohle nejde plošně řešit s tim, že každej kousek komplexního křemíku má různý elektrický vlastnosti a od výroby je nutný naddimenzovaný napájení. A dneska už tak dost zautomatizovaný chování je prostě sranda ovlivňovat a tahat z něj lepší výsledky, když k tomu máte know-how a zkušenost.
 
To všechno pro mnohem lepší poměr výkonu a provozních vlastností, než bejvá u samotnejch součástek z výroby nebo u běžně dostupnejch sestav. Každá kombinace komponent se v různejch skříních chová jinak a až důkladnější testování, optimalizace křivky frekvence / voltáže a vyladěná automatická termoregulace všech ventilátorů výrazně zlepší spotřebu, hlučnost a teploty.
 
Optimalizace křivky frekvence a napětí - dnešní grafiky si říděj výkon dynamicky, při hraní furt měněj frekvenci, napětí a další elektrický vlastnosti v závislosti na kvalitě chlazení, napájení a zátěži. V základu je tohle chování vždycky přišrcený a napětí nastavený zbytečně vysoko - je to z pochopitelnejch důvodů toho, aby výrobci nemuseli v továrně testovat individuálně každej kousek v každý kombinaci komponent. S tim, že různý kusy identickýho modelu maj rozdílný elektrický vlastnosti a zvládnou různý frekvence, tak je mnou testovaný individuální nastavení vždycky výrazně výhodnější, než to z výroby - ventilátory jsou tišší a poměr výkonu / teplot je lepší. Toto nicméně neni klasický "přetaktování" do maxima, který už dneska většinou nestojí za to, ale komplexnější a výhodnější úprava, která zároveň zvyšuje životnost celku. Společně se zdrojem a napájecí kaskádou s vysokou účinností mám běžně ve výsledku o 50-150W úspornější komp v zátěži, než v základnim nastavení nebo u jinejch kompů s identickym výkonem. S tim se samozřejmě nese i nižší hluk a vyšší životnost.
 
BOOST a LIMITY
 
Boostování, limity a frekvenční křivky jsou kromě segmentace trhu další důvod, proč je přetaktování dneska tak jiný, než bylo třeba v roce 2010. Je to často přehlížený téma, který pro laiky komplikuje porozumění mechanismů přetaktování a proč už se dneska nedá výkon zvedat tolik jako dřív. V podstatě všechny moderní procesory a grafický karty jedou na dynamice jejich limitů a složitýho, neustále přítomnýho řízení spousty parametrů automatikou. Jde předevšim o limity spotřeby, teplotní, proudový, napěťový a pár dalších. Jsou velmi důležitý a často přehlížený téma, kdy si jich člověk při testování nevšimne a trhá si vlasy nad náladovym chování svýho kompu. Tyhle limity jsou hlídaný skrz senzory v počítači, který i mnohokrát za sekundu hodnoty měněj v závislosti na aplikaci, hře, jejich instrukcích, využití technologií a vytížení čipů. Má to spoustu výhod z hlediska optimalizace spotřeby, když to neni potřeba, zamezujou kriticky vysokýmu proudu / teplotám při zatížení všech jader a zase naopak pomáhaj výraznýmu chvilkovýmu navýšení výkonu na jedno jádro, když si počítač ve zlomcích vteřin řekne o něco víc při nahodilym nebo jednovláknovym vytížení.
 
Každý moderní CPU a GPU dneska nikdy nejede na jednom pevym parametru, frekvenci, napětí, ale neustále jí přizpůsobuje v závislosti na zátěži, limitech, teplotách, instrukcích a podobně. Tahle dynamika samozřejmě komplikuje uživatelskej zásah. Je to taky jeden z důvodů proč v určitejch aplikacích / hrách při přetaktování počítač spadne a v jinejch ne.
 
PROFILOVÁNÍ
 
S mojí sestavou chci dát každýmu svobodu výběru na jaký úrovni taktování se chce zrovna držet. Každej celek posílám do světa s uváženim jak poměr overclockingu a undervoltingu sedí na konkrétní model, chlazení, zbytek systému a preference zákazníka. Všechny individuální nastavení včetně termoregulace ventilátorů ukládám pevně v BIOSu, případně MSI Afterburneru, kde má potom uživatel uložený profily všech úprav.

profil #1 supersilent 90-95% výkonu s výrazně nižšim hlukem a spotřebou, velmi nízký teploty
profil #2 balanc 100% továrního výkonu při nižších teplotách, hluku a spotřebě
profil #3 overclock 105-110% výkonu, hluk s napětím a spotřebou nižší až stejný jako v továrnim nastavení
 
V základu vždycky nastavuju svůj střední, vybalancovanej undervolting profil, kterej výkonově odpovídá tomu v továrnim nastavení, ale těží výhody ve všech ostatních oblastech. K tomu mám nižší a vyšší profil. Každej si tedy může přeladit podle uvážení, svýho ucha a potřeby výkonu. Rozdíl ve výkonu profilů bejvá okem skoro nepostřehnutelnej, zato hluk a spotřeba už bejvaj znatelnější. Každej profil je poměrově výrazně efektivnější, než ten v továrnim nastavení.
 
PROCESOR
 
Zatímco většina Ryzenů 2000 má frekvenční hranici mezi 4200 - 4400 MHz, tak napětí (a s nim i nesoucí se spotřeba a teploty) k týhle frekvenci dosažitelný je pokaždý dost jiný a rozdíl v efektivitě je pak ohromnej, i když je to jen desetina voltu, protože na těchto hranicích se ztráty projevujou exponenciálně. V určitym bodě nastává teorie snižujících se výnosů a za každej Hz navíc platíte neúměrně vyšší spotřebou a teplotou. Nejdražší čipy od AMD v řadě Ryzen "boostujou" na frekvence okolo 4,3GHz a při tom maj poměrně vysoký VID. To dělaj ale jen na zlomky času, pak frekvenci i napětí snížej, třeba na 3,8GHz, protože by byla teplota dlouhodobě neudržitelná na jejich dodávanejch chladičích. Pro mě je ale tohle právě úrodná půda pro nastavování parametrů – zatímco AMD nemá možnost každej kus v každý konfiguraci a na každý desce testovat s následnym nastavenim VID pro každej takt, to já mám :)
 
Místo toho abych hnal každej kousek Ryzenů 2000 na maximum a zvyšoval napětí zbytečně vysoko, nacházim ideální frekvenční poměr u každý architektury, bezpečně vzdálenej od vysokejch voltáží a na tý hodnotě hledám nejnižší napětí pro každej kousek zvlášť, abych co nejvíc prodloužil jeho životnost ale zároveň zvýšil výkon. 
 
GRAFICKÁ KARTA
 
V případě grafickejch karet (a jejich komplikovanějšího "boostování" frekvence) jsem pro ukázku vytvořil graf z mýho měření, kde jde krásně vidět jak velká rezerva u undervoltingu / overclockingu je oproti továrnímu nastavení (červená křivka) a jak vcelku běžně vypadá charakteristika po mym ladění (modrá křivka). Taky je vidět jak neúměrně na výkonu (žlutá křivka) roste spotřeba a jak při ladění v tomhle rozsahu frekvence člověk nepřichází o tolik výkonu při výraznym snížení spotřeby. Po měření a zátěžovejch testech najdu vhodnej bod, kde křivku zakotvit, nastavim napětí, frekvenci, limity spotřeby, na základě toho můžu dál snížit hluk, zmírnit křivku ventilátorů a prohlásim taktování za dokončený.
 
     
 
Spotřebu – na kterou je zbytek provozních vlastností závislejch – běžně snížim u procesoru okolo pětiny a až o čtvrtinu u grafický karty. Případně navýšim o 10% při zachování spotřeby. Při lehkym ponížení výkonu o cca 10% a zaření dalších limitů se někdy zase dá dostat až poloviční spotřeba pro sestavy, kde jde o maximální efektivitu. Garantovaně to ale bude vždycky lepší, než výchozí nastavení od výrobce a paradoxně narozdíl od old school přetaktování se tím životnost zvýši. 
 
PAMĚTI
 
Tohle je pro mě blízký téma a úrodná půda pro navyšování neobjevenýho výkonu, protože se běžně u testování a přetaktování RAMky skoro nikdy neřešej a jsou furt trochu pozapomenutý. Za to může určitě dlouholetá mantra, že rychlost operačních pamětí neni moc důležitá a u přetaktování je to zas vysoká časová náročnost (a frustrace :) pro optimalizaci takzvanýho časování. Proto je přetaktování pamětí záležitost spíš pro fajnšmekry, který chtěj z výkonu vytáhnout maximum a nabízim jí jen jako doplňkovou službu. I na rychlost RAM je ale citlivá naprostá většina dnešních náročnejch aplikací, zvlášť těch citlivejch na odezvu, k čemu mimo jiný patřej právě hry. Když chcete vytáhnout z procesoru maximum výkonu a dál už to nejde, můžete se spolehnout, že RAM je další součástka, která Vám to povolí. Výkon procesoru je totiž s RAM neodmyslitelně svázanej, stejně jako grafickej čip GPU s jeho pamětí VRAM. Proto kdekoliv kde jste omezený procesorem (CPU bound / bottleneck) a čim víc hrajete hry na vysokejch FPS, tim víc je rychlost RAM důležitá pro získání dalšího výkonu (příkladem se tomu věnuju v materiálu o bottlenecku). Vlastně výkon na pamětech vždycky byl závislej, jen jsme to: a) neuměli změřit, b) zbytek hardwaru na trhu nám to neumožnil tolik vidět, c) jsme nebyli tolik náročný jako dneska, případně to nebylo tak důležitý. S dnešníma mohutnejma grafikama, megajádrovejma procesorama a náročností softwaru se jejich důležitost dostává do popředí.
 
U grafickejch pamětí VRAM nám výrobci zatim nedávaj tak velkou volnost, nemůžeme se hrabat v časování, snižovat frekvenci nebo napětí, jde akorát navyšovat frekvence při fixním napětí, takže tu jde hodně o křemíkovou loterii. I tady se dá ale nabrat pěknejch pár procent výkonu jen při drobnym zvýšení celkový spotřeby a proto když má karta dobře řešenej systém chlazení VRAM, je tady skoro škoda nepřidat.
 
BOTTLENECK
 
Jak jste asi už poeticky slyšeli, počítač je jen tak rychlej jako jeho nejpomalejší součástka. V minulosti jsme nezažívali tak velký nárůsty výkonu procesorů, masivní nárůsty byly ale u grafickejch karet. Ty vždycky nejvíc brzdily hry, protože to je prostě podstata grafickýho akcelerátoru - bere si tam nejvíc práce a je to hlavní tahoun. V náročnejch hrách jsme potom byli rádi, když jsme se dostali přes 50FPS a procesory i RAMky na tyhle frekvence naprosto stačily. Dneska už máme ale grafiky tak výkonný, gigantický, drahý a žravý, jako třeba až 400W modely RTX 3080, který udělaj i ve vyššim nastavení stovky FPS, že ten limit co brzdí FPS nemusí bejt grafika, ale klidně i procesor, nebo třeba RAMka. V takovym případě seberychlejší grafika FPS nezvedne a pokud chceme tahat další výkon, musíme koukat dál na CPU+RAM. Jako tenhle "bottleneck" si můžeme třeba v případě CPU představit trychtýř, kdy grafika seshora sype procesoru snímky, ale když neni šířka trubice procesoru dostatečně široká, průtok se přiškrtí, výkon celku se omezí na úroveň toho, co teče do dolní nádoby a grafika nedokáže dávkovat snímky na maximum svýho potenciálu. V tomhle scénáři tomu řikáme CPU bottleneck, tedy když procesor omezuje výkon celku a nejspíš ten nejčastější příklad problémů s nepravidelnym trhánim plynulosti v praxi.
 
Takovej novej Tomb Raider, Assassin's Creed, Battlefield nebo Red Dead Redemption si uměj už slušně sáhnout i do vícevláknovýho výkonu CPU a tam kde dřív základní 4 jádrový Intely drtily AMDčka s 8 jádry / 16 vláknama, to už v těhle hrách neni ani zdaleka pravda. Je to případ, kdy nestačí multijádrovej / vláknovej výkon procesoru, kterej jede na 100% a způsobuje mnohem větší, nepravidelný trhání, než když by bottleneck způsoboval nedostatečnej výkon grafiky, případně jednovláknovej výkon nedostatečně vytíženýho procesoru. Před deseti lety proto bohatě stačily dvoujádrový procesory a 800MHz RAM na naprostou většinu využití, i když už byly v nabídce šestijádra a 2400MHz RAMky a v testech se ten rozdíl moc nebo vůbec neprojevil. Tenkrát taky nikdo neřešil 80 versus 120 FPS protože to monitory neuměly zobrazit, naprostá většina obrazovek jela na 60Hz.
 
Proto způsob, jakym se koncipujou testy a jak si poraděj s bottleneckem, je sakra důležitý. Dneska už jsou mnozí recenzenti metodičtější a začíná se objevovat spousta nezávislejch nadšenců, který maj pro každej detail plno vášně (kupříkladu Gamers Nexus). Dřív byly testy a benchmarky dost prostý a spoustu věcí se za tu dobu změnilo. Třeba už tenkrát na prvnim Crysis (2007) jsem teoretizoval jak testoval přínos rychlejších RAM v budoucnu. Stačilo snižit rozlišení třeba na mini 800×600 a detaily na nejnižší, tim tehdejší grafiky shodily většinu zátěže a pak už jen stačilo měřit, jakej teoretickej framerate by dokázalo Core 2 Duo nahnat oproti staršímu Athlonu X2 a jak moc skok z 800MHz RAM na 1066MHz sníží bottleneck paměti. Samozřejmě, s výkonym HW tenkrát nikdo nechtěl hrát na tohle nízký nastavení, všichni řešili grafickou kartu, který tenkrát byly oproti dnešku superslabý. Ukázalo to ale jasnou věc - kolik FPS z toho vytáhne procesor / paměť, až budou v budoucnu grafiky mnohem výkonnější a nebude ve hře GPU bottleneck. Testy totiž tenkrát přínos dražších procesorů moc ukázat nedokázaly právě kvůli bottlenecku grafiky. Obecně - když snížíte zátěž na grafiku, přesune se zátěž na CPU, která je úzce spojená s RAM. Crysis tenkrát neumělo využít víc než dvě jádra / vlákna (i dnešní nejlepší Intely v Crysis v určitejch pasážích nejsou schopný vykouzlit víc než 50FPS), ale to byl prostě limit toho, jak hra byla napsaná. Proto si na něm možná tak změříte jednovláknovej výkon jednoho jádra. V dnešní době se už ale většina her píše pro moderní API DirectX 12 a VULKAN, který dokážou každou část systému využívat mnohem dynamičtěji a proto začíná bejt téma bottlenecků stále důležitější.
 
MONITORING
 
Pro úspěšný ladění je samozřejmě potřeba sledovat všechny senzory. MSI Afterburner (a jeho společník RivaTuner) je nejspíš ta nejšikovnější a nejdoladěnější aplikace pro přetaktování grafickejch karet, monitoring (sledování životních funkcí hardwaru) a vše s tim spojený. Je široce kompatibilní a funkční klidně na železe z přelomu milénia s Windows XP. Z mýho měření nežere na modernim hardwaru ani watt nebo FPS navíc, naopak se správnym zacházenim Vám může elektřinu ušetřit, nebo zase FPS zvýšit. K velkýmu úspěchu a zájmu ho instaluju do mejch počítačů v základu - hlavní přínos pro Vás je ten, že si skrz něj můžete měřit FPS ve hře, sledovat bottlenecky, ukazuje ty zásadní senzory v celym stroji - teploty, zaplnění paměti, vytížení jednotlivejch součástek a další. Já ho dál instaluju kvůli undervoltingu GPU, vyladění chování jejích ventilátorů, lepšímu řízení výkonu popsanýho zde a případný diagnostice PC.

OSD: Pro zapnutí / vypnutí překryvný informační tabulky “on-screen display” pro měření FPS a sledování senzorů stačí ve hře kdykoliv stisknout klávesu "Insert" na klávesnici, potom se objeví vlevo nahoře, viz obrázek. Možná už jste podobnou někde zahlídli - technici jí používaj vcelku často pro sledování že vše jede v pohodě a na YouTube jde běžně vidět u různejch herních a testovacích videí. Přímo v aplikaci jsou pak hodnoty senzorů zaznamenaný do grafu, kterej jde najít v levym sloupku dole. Vzhled a funkce Afterburneru jdou do obrovskýho detailu přizpůsobovat, nicméně v základu je nastavení zbytečně nepřehledný, OSD neni vůbec nastavenej a přínos je tam minimální. Proto ho každýmu dolaďuju pro vyšší uživatelskej komfort.

Kdo zná tenhle pohled? :)

DOWNLOAD
 
Pro hračičky a kutily jako první doporučim mnou používanej a milovanej MSI Afterburner. Rád taky vysdílím svoje nastavení aplikace pro všechny, kdo by měli zájem, protože ve výchozím nastavení chce ještě hodně práce, aby byl přínosnej a pohodlnej používat - pro mě použitelný nastavování je klidně práce na hodinu i dýl. Přenesení nastavení je ale naštěstí jednoduchý.
 
· Stáhněte, rozbalte a nainstalujte Afterburner ze stránek MSI.
· S nim se společně nainstaluje i RivaTuner, kterej obstarává HUD, měření FPS a dalších funkcí.
· Aplikace zatim nezapínejte, případně je vypněte.
· Stáhněte soubor s nastavením, rozbalte.
· Přesuňte obsah do složek instalací, defaultně do C:\Program Files (x86), soubory přepište.
· Afterburner zapněte, od teď se bude schovávat dole vpravo v liště pod ikonou letadýlka se startem Windows.
· Zkuste libovolnou hru zda se v ní ukáže HUD. Pokud vidíte tabulku výše, vše se aplikovalo. Klávesa "Insert" jí přepíná.
· Všechno nastavení, hotkey klávesy, funkce a senzory se daj dál přizpůsobit v nastavení Afterburneru.
 
Upozornění: soubory s nastavením neobsahujou ladění specifický pro konkrétní hardware - tedy cokoliv co se týká přetaktování, termoregulace ventilátorů, změny napětí, křivky frekvence, stavů výkonu, nastavení limitů pro spotřebu a dalších si prostě a jednoduše "nestáhnete". To obnáší znalost problematiky přetaktování a další hodiny důkladnýho testování pro získání benefitů všech používanejch praktik při zajištěný stabilitě ve všech využitích. Na internetu je spousta návodů, komunit, který přetaktování / undervolting řešej - spoustu dobrejch, ale i špatnejch. Ačkoliv je použití Afterburneru víceméně bezpečný a každá karta má do jistý míry nastavený limity regulace a teplot, pokud si nechcete zadělat na další hobby, tak se změnou hodnot netrapte :)
 
Při potřebě ještě detailnějšího přehledu senzorů v kompu doporučim zase HWinfo, drobná utilita od šikovnýho Slováka, která má podle mýho pozorování nejširší podporu, nejpřesnější měření a umí přečíst nejvíc senzorů. Grafickej interface je hrozně základní, ale jeho jednoduchost může bejt preferovaná. Jde taky propojit s Afterburnerem, kterej může číst jeho extra senzory. Moje zde stáhnutelný nastavení Afterburneru má plug-in propojení s HWiNFO vyřešený a v základu ukazuje pár senzorů navíc (otáčky ventilátoru a napětí CPU, frekvence RAM). Podle konkrétního hardwaru je občas třeba pár věcí donastavit kvůli diverzitě trhu.
 
Kdyby jste se chtěli přece jenom pustit do zatěžování, jako základ syntetickejch testů, který z hardwaru dokážou vytáhnout v malym momentu maximální zátěž, odkážu na prime95 pro procesor / RAM a FurMark pro grafickou kartu / VRAM. Tady ale upozornim na fakt, že vzhledem k jejich vysoký "umělý" náročnosti je jejich správný použití komplikovanější a potřebuje širší kontext se znalostí elektrickejch limitů Vašeho hardwaru. Obě aplikace totiž s velkou pravděpodobností narazej na limity spotřeby Vašeho CPU / GPU / napájecí kaskády, protože na ně pošlou zátěž, která neni při běžnym využití reálná a čipy shoděj frekvenci víc, než je běžný. Tyhle dvě aplikace jsou skvělý doplňky na různý využití jako okamžitý vymáčknutí maximální spotřeby, testování chlazení, chování boostovacího algoritmu, ale zároveň Vám pravděpodobně nikdy nepojedou na nejvyšších frekvencích / voltážích, proto se na nich těžko testuje stabilita špičkovejch frekvencí.
 
Pro ověření přínosu úspěšnýho přetaktování nebo při jakymkoliv hejbání s parametrama je nakonec sakra důležitý ověřit výkon kvalitníma benchmarkama, který já osobně používám i pro ověření stability. Je to z důvodu výše zmíněný dynamiky boostování, limitů a složitýho, neustále přítomnýho řízení spousty parametrů automatikou. Ta komplikuje každej uživatelskej zásah, proto důrazně doporučim všechno přetestovávat s využitím všech výše zmíněnejch nástrojů a skutečnej nárůst výkonu ověřit konzistentnim benchmarkem. Dobrej základ je Cinebench na procesor a 3DMark na grafiku (případně RAM i VRAM), ale jakákoliv další náročná hra nebo aplikace s ohledem na jejich bottlenecky a limity je důležitá pro kompletní dotestování.
 

2016-2021 OC MODERN · AUKRO · BAZOŠ